Tohle mohou dělat jen nadšení blázni, říká trenérka aerobiku Monika Sobotková

Pokud se řekne poděbradský aerobik, každého napadne jméno Moniky Sobotkové. Je jeho zakladatelkou, duší, letitým „tahounem“. Její trenérská práce přináší poslední dobou také úspěchy na soutěžích.

Rozhovor vznikl téměř na začátku nové sezony, kdy trenérku a dívky čeká několikaměsíční příprava, aby v prosinci mohly vyjet s novými sestavami na soutěže. Vedle toho dnes cvičí aerobik v TJ Sokol Poděbrady desítky dětí rekreačně.

„Od první třídy jsem chodila na sportovní gymnastiku, takže jsem vlastně odchovanec poděbradského Sokola. Posléze jsem chvíli trénovala děti a jakmile se u nás rozšiřoval aerobik, rozjela jsem cvičení pro ženy. Když moje dcera povyrostla, začala jsem cvičit aerobik také s dětmi. Přišel mi pro ně lepší než gymnastika, méně náročný ve srovnání s cvičením na nářadí. Ale dcera Pavlína ho paradoxně dělat nechtěla a raději hrála tenis,“ říká na úvod Monika Sobotková.

Jak dlouho tedy oddíl dětského aerobiku při TJ Sokol v Poděbradech existuje?

Patnáct let. Dívky, které tenkrát v pěti letech začínaly, jsou dneska na vysoké škole a pomáhají mi trénovat. Zpočátku bylo děvčat málo. Cvičily jsme rekreačně, jednou týdně, v nejmenším sále sokolovny ve skupinkách po šesti až osmi. Holky se zabavily v partě, zacvičily si, „vyblbly“ se na hudbu. Rodiče je tam rádi posílali, protože věděli, že to je lepší, než aby byly tak zvaně na ulici. Až tak po šesti letech, když se vypracovala první skupinka dívek, jsme se představily například v Divadle Na Kovárně, holky měly tenkrát na sobě dlouhá batikovaná trika. Postupně jsme se začaly zúčastňovat soutěží. Když jsme někam přijely, viděly jsme, že jiná děvčata mají na sobě přiléhavé kostýmy. Končily jsme poslední, okukovaly ostatní… To bylo tak asi před šesti lety. V té době v podstatě každý, kdo měl zájem, mohl soutěžit.

Dnes už je zřejmě situace jiná. Kolik je v oddíle dětí a jaké je jejich věkové rozpětí?

V současnosti je v oddíle sto dvacet děvčat. Nejmladším jsou čtyři roky, o dvacetiletých již byla zmínka. V minulé sezóně jsem vytvořila šest závodních týmů. Když jsme s holkami přijely na závody, byly jsme v tělocvičně od osmi ráno do devíti večer. Takto jsme to táhly celou sezónu, každý víkend. Proto jsem pro letošek musela vybrat ty nejlepší a týmy zredukovat na tři. Samozřejmě také ostatní dívky cvičí jednou dvakrát v týdnu, ale pro širší soutěžní výběr nám nestačí kapacita tělocvičny ani trenérů. Ráda bych umožnila všem dětem, aby soutěžily, ale nejde to, v sokolovně jsou i jiné sporty. V první řadě se věnujeme pódiovým skladbám a cvičení podle lektora (tzv. Master Class, pozn. aut.), ale začala jsem také se sportovním aerobikem jednotlivců.

Jaké jsou v tomto sportu předpoklady úspěchu?

Děvčata by měla mít dobrou fyzičku, pohybovou obratnost, sílu v rukou i nohou, protože součástí skladeb jsou mimo jiné i silové prvky jako kliky, různé vzpory, vznosy. Musí mít i dobrý odraz, neboť sestavy tvoří také skoky. Důležitá je flexibilita, čili rozsah pohybu, pružnost, zvláště pro cviky jako jsou placky, rozštěpy, provazy. Dále také výraz, schopnost získat si publikum. Samozřejmě základem je zájem o daný sport. Pokud tady je, dokážeme všechny tyto věci ve většině případů s dětmi dříve nebo později natrénovat.

Je soutěžní aerobik finančně náročný sport?

Levný zrovna není. Děvčata jezdí v sezoně, to znamená od prosince do června, téměř každý víkend na soutěže, rodiče dále hradí kostýmy. Na druhou stranu příspěvky jsou v sokolských podmínkách poměrně nízké. Děti zaplatí za rok tolik, jako v jiných oddílech po republice za půl roku. Ale třeba oproti tenisu náklady nejsou pro rodiče zas tak vysoké. Na té rekreační úrovni jedenkrát v týdnu bude asi jeden z nejlevnějších sportů v Poděbradech.

Vládne mezi holkami někdy „ponorková nemoc“?

Dřív se našel někdo, kdo tým v „pubertálním věku“ v podstatě rozhádal do té míry, že některá děvčata skončila. Ale v současnosti, jelikož to jsou holky, které se mnou začínaly a dobře je znám, tak k tomu nedochází. Jsou parta. Navíc s nimi děláme různé psychologické hry, což také pomáhá. V poslední době ani jedna dívka z uvedených důvodů neskončila. S vervou se zúčastňují soutěží a vědí, že neúčast jedné to může zkazit všem. Zvláště v mladší kategorii se loni nestalo, že by někdo na soutěži nebo vystoupení chyběl. Rodiče jsou skvělí v tom, že s děvčaty každý víkend závody absolvují a na konci sezóny je všem líto, že už je konec a skladbu si už nezacvičí. Na každou sezonu připravujeme vždy zbrusu nové. Největší radost mám na soutěžích jednotlivců, kde se stane, že několik děvčat soutěží proti sobě a vždy se dokážou navzájem povzbudit a také si nakonec mezi sebou poblahopřát. Určitě je mezi nimi rivalita, ale taková ta zdravá. A v tomto duchu bych je ráda vedla dál.

Dopoledne a večer cvičíte s dospělými, odpoledne jste v tělocvičně s dětmi, víkendy po soutěžích. Jak se odreagováváte?

Přijdu domů a musím se ze všeho vymluvit. První „věrný“ posluchač je můj manžel. Po tréninku i po soutěžích hned vyprávím o tom, co holky zase neudělaly, nebo naopak. Někdy mě musí přerušit, dokážu o aerobiku mluvit hodiny. Jsem ráda, že má pro můj koníček a také práci, kterou cvičení s dospělými pro mě dnes už je, velké pochopení, hlavně „o těch víkendech“. Naštěstí na soutěžích i v trénování mi pomáhá moje dcera, jež se k aerobiku vrátila a vytváří nám také všechny choreografie, stejně jako Simona Sluťáková, jedna z oněch prvních děvčat, jež s aerobikem v Poděbradech začínala. Jsem ráda, že se na ně mohu spolehnout a věřím, že jednou budou pokračovat a dále rozvíjet náš oddíl. Můj malý syn mi dělá „technické zázemí“ na počítači. Víte, tuhle činnost mohou dělat jen nadšenci, jen takoví „blázni“, kteří tím opravdu žijí. Není nás už mnoho. Úplně jsem zapomněla, vždyť já moc ráda vařím!

Přijímáte do oddílu nové členy?

Samozřejmě. Máme hodiny rekreačního aerobiku, kam si může přijít zacvičit každý, kdo chce. Děti jsou rozdělené do dvou skupin – na předškolní a školní. Také mohou chodit na hodiny hip hopu pod vedením skvělé trenérky. Stačí se přijít podívat do sokolovny na rozvrh a zjistit, kdy cvičíme, nebo ho lze najít na webových stránkách Sokola www.sokolpodebrady.cz, případně jsou veškeré informace o cvičení dětí i dospělých na www.hexaclub.cz.

Myslela jste si, když jste s dětmi s aerobikem začínala, že s nimi budete jednou úspěšně soutěžit?

A víte, že ano. Nemyslela jsem, že skončím v mini sále a budu s nimi jen tak cvičit. Chtěla jsem jít dál, aby aerobik měl v Poděbradech nějakou úroveň.

Z čeho máte největší radost?

Když jsem před lety začínala se soutěží Poděbradská brána, tak přijelo čtyřicet týmů, o rok později jich bylo už šedesát a při třetím ročníku devadesát. Myslela jsem, že Bioska spadne. Na dětech je vidět, jak se rok od roku zlepšují, jak dobře jsou vedené i v menších městech a na vesnicích. Díky tomu jdou nahoru také poděbradská děvčata. Takže jsem mohla, i díky široké základně, vybrat ty nejšikovnější na sportovní aerobik, který je už zase trochu jiný sport, má blíže právě ke sportovní gymnastice. Přestože ho děláme spíš okrajově, těší mě, že máme nadanou dívku, které si všimli v klubu, jenž se na něj specializuje a nabídli jí, aby tam trénovala. Ale ona zatím zůstává u nás. Třeba se nám podaří z ní udělat budoucí mistryni světa… Je také příjemné, že dívky, které jsou už dospělé, s aerobikem nekončí, dál chodí na hodiny pro ženy nebo se z nich stávají lektorky, trenérky a za pár let přivedou svoje dcery… Ty první už se vrátily, a to mě na tom baví!

Monika Langrová
Foto archiv

Článek je v nezměněné podobě převzat ze stránek Poděbradských novin:
http://noviny.ipodebrady.cz/pn-9-2011-1-1174/tohle-mohou-delat-jen-nadseni-blazni-1175.html