Čtyři životní lásky Míly Boreckého

Poděbradský rodák Míla Borecký prožil ve svém životě čtyři lásky „jako řemen.“Nádherným způsobem mu zaplnily život. Pravda, intenzita jejich prožívání se během života měnila, stejně jako jejich charakter.

První ho „přepadla“ v mládí, když se zamiloval do Hanky Vokálové. Míla holky moc neproháněl, neměl na to čas a nebylo mu to vlastní. Seznámil se s ní až po vojenské službě.  (26) Našel si tu pravou, mají spolu dva krásné syny a žije s ní celý život.

     „Já jsem dodržoval tradice živnostenského  společenského prostředí. U mne to bylo prostředí krejčovského řemesla. V té době byla v Poděbradech velká konkurence a kdo se chtěl uplatnit, musel se činit. 

      A Míla měl ještě další lásky. Byla to již jmenovaná krejčovina, vedle ní sportovní pohyb – sportovní gymnastika v TJ Sokol Poděbrady a o něco později ještě malování. Míla byl vždy posedlý touhou po úspěchu.Ctižádost ho poháněla kupředu. Při tom byl k sobě i dostatečně kritický. Věděl, kde jsou hranice jeho možností vzhledem k dalším zájmům a možno říci i povinnostem. A vždy byl k sobě tvrdý, když věděl jakého cíle chce dosáhnout.

Hance se takový život často nelíbil, ale ten stavovský zvyk platil jako zákon.

Nedovedl jsem si představit žít jinak. Kdo chce mít v řemesle úspěch, vydělávat peníze, zabezpečit rodinu, musí být pilný. Teprve „děláním“ lze řemeslo skutečně ovládnout. Konkurence byla nemilosrdná. A já jsem chtěl patřit mezi nejlepší. V řemesle, ve sportu i v malování.

Mílo, pokuste se stručně vyjádřit co všechno krejčovina obnáší.

Já jsem zdědil krejčovské řemeslo po tátovi. Mně se líbilo, protože to je tvůrčí práce. „Šaty dělají člověka“. Dílnu jsme měli ze začátku doma, takže jsem mohl otce pozorovat. On svojí prací žil, bylo na něm vidět že ji miluje. Proto byl dobrý.

     Vše začíná jednáním se zákazníkem.  Musím se dovědět co zákazník chce.

 Přejde se na výběr látky, schválení střihu, následuje stříhání. Pak nastřihané díly krejčovský dělník sešije, pak se velmi pozorně zkouší, třeba několikrát a práce je završena předvedením hotového modelu. Větší salony mívaly specialisty na kalhoty, saka, vesty apod. Pro mne práce se zákazníkem skončila poslední zkouškou, když mu zazářily oči a řekl:“Ano, tak jsem si to představoval.“

      Můžete si vzpomenout na nějaký mimořádný model?

Ano, přišel ke mně do salonu elegantní pán a prohlásil: „Mistře, chtěl bych oblek jaký nosí herec Oldřich Nový.“ Zašel jsem si do kina na film ve kterém pan Nový hrál, opatřil si katalog obleků z doby kdy byl film natočen. A pak jsem kreslil. Naštěstí mi to jde a vytvořil jsem obraz modelu ala Oldřich  Nový přizpůsobený postavě a osobnosti zákazníka. Moc mne to bavilo, především ten tvůrčí proces.

      Vyprávěl jste mi, že jste měl v době socializmu až přes 20 zaměstnanců.

Ano, když se znárodňovalo a potlačovalo se individuální podnikání, bylo v Poděbradech vytvořeno krejčovské družstvo, které jsem odborně vedl. Tam pracovalo až 22 lidí. Po čase se družstvo přesunulo do Nymburka.

      Jaké bývaly v krejčovské branži platy?

     Bohužel, nic moc. Průměrný plat činil cca 70 Kč za týden. A při tom vyučený krejčí musel umět všechno.  Ale byly také jiné ceny než dnes.                                                                                   Vaší další láskou byla sportovní gymnastika provozovaná v poděbradské TJ Sokol. Kdy jste se cvičením v Sokole začínal?

V Sokole jsem cvičil od sedmi let, jako mladší žák. Když jsem se stal starším žákem, okupovali naši zemi Němci, Sokol byl jako vlastenecká organizace zrušen.  A já jsem pak říkal, že Němci mi „ukradli“ dorosteneckou kategorii. Moc jsem se na ni těšil. V roce 1945, když Německo prohrálo druhou světovou válku, jsem byl už muž. V žákovské kategorii jsem dělal převážně všestrannost, jako muž jsem se specializoval na sportovní gymnastiku.

      Do Sokola jsem chodil večer po práci. Cvičili jsme čtyřikrát týdně po čtyřech hodinách. Brzy jsem vyhrával v naší župě všechno. V kraji už byla velká konkurence (Kladno, Kolín…) Několikrát jsem se probojoval i do národního přeboru. Zase jsem chtěl patřit mezi nejlepší, ale omezoval mne čas.

     Program soutěží v národním přeboru byl náročnější než třeba v župním?

Mnohem náročnější. Soutěžilo se v šesti disciplínách, ale dvakrát. Byla povinná a volná část. Kladlo to velké nároky na vytrvalostní sílu. Vyžadovalo to více trénovat a věnovat cvičení více času.

     Na kterou část své sportovní kariéry nejraději vzpomínáte?

     Určitě to bylo na vojně. Doufal jsem, že se dostanu do Armádního tělovýchovného klubu (ATK). Měl jsem na to „dobře našlápnuto“, ale vojenští páni mne tam neuvolnili z důvodu zvláštního zařazení. Tak jsem nastoupil do Milovic a hned první večer už jsem byl v tělocvičně. Později jsem sloužil v Bruntále a tam jsem byl v sokolské tělocvičně také skoro každý večer. Bylo to pro mne po celodenním vojenském programu neobyčejné uvolnění protože já jsem tu gymnastiku v té době neobyčejně miloval.

     Mohl jste v té době i závodit?

Mohl a docela úspěšně. Na armádních přeborech jsem obsadil 4. místo hned  za závodníky z nejvyšší soutěže. Ale ještě k těm vzpomínkám. Já jsem byl jako krejčí nějakou dobu na zkušené v Praze a v té době jsem cvičil ve Vršovické sokolovně. Tam jsem se potkal osobně s naším slavným olympionikem Aloisem Hudcem. Mně bylo v té době kolem dvaceti, jemu kolem padesáti. Cvičili jsme prakticky vedle sebe a musím říci, že i když on už měl svoji kariéru za sebou, cvičil výrazně lépe než já. Osobně jsem poznal také našeho vynikajícího gymnastu Luboše Novotného, nebo Josefa Libru, který pak delší dobu učil na Institutu Tělesné výchovy a sportu v Tyršově domě.

     Co jste v gymnastice získal, co Vám dala?

Sportovní gymnastika vyžaduje neobyčejnou kázeň a smysl pro přesnost.

Rozvíjí vytrvalostní sílu, učí sportovce vznosnému držení těla. Je toho ještě více. To vše mi formovalo tělo i morálně volní vlastnosti.

     Měli bychom se dostat také k Vaší čtvrté lásce – malování. Všechny ty vaše lásky vás postavily do světla velice všestranného muže.Jak jste se dostal k malování?

Věděl jsem, že mám určité výtvarné nadání. Využíval jsem ho i v  krejčovském řemesle. Tak jsem začal zkoušet malovat sám podle sebe. Obesílal jsem i výstavy – takové ty soutěže tvořivosti. A chodil jsem také rád na výstavy a upoutal mne profesionál Karel Urbánek. Při nějaké příležitosti jsem ho potkal a dovolil jsem si ho oslovit.  Slovo dalo slovo, já jsem mu ukázal několik svých obrazů a tázavě jsem mu hleděl do očí – co  tomu řekne. „Vy byste se mnou chtěl dělat? Já bych to s vámi zkusil, ale na tohle – tyhle obrázky – zapomeňte“. A Dal mi vysokoškolská skripta, ať si je prostuduji. Začali jsem spolu jezdit do přírody, malovali jsme spolu a já jsem se toho od něj mnoho naučil. Musím ještě hrdě poznamenat, že ke Karlu Urbánkovi chtělo do učení více amatérských malířů, ale on že si v té době vybral právě mne, to mi moc imponovalo, byl jsem na to pyšný.

     Kolik obrazů jste za život vytvořil?  A co s nimi děláte?

Kolik jsem toho namaloval už nevím. Hodně. Vystavuji je na prodejních výstavách a prodávám. Potřebuji peníze na další malování. Nejdražší sou rámy, ale také potřebuji štětce a kvalitní barvy.

      Jaká je vaše finanční rentabilita?

Když mi prodej obrazů uhradí náklady, kam patří třeba i pronájem výstavních prostor, jsem rád. Malířů, kteří by snad z malování zbohatli, moc není. Většinou  jsou malíři nejslavnější po své smrti a finanční přínos získají dědicové.

      Co z toho malování máte?

Je to úžasný zážitek – přenášet to co vidím, co mne zaujalo, na plochu plátna.

Prožívám nevyslovitelně krásné vnitřní napětí, jsem v tvůrčím tranzu. Ten tvůrčí proces je produktivní tak dvě, maximálně tři hodiny. Karel Urbánek jednou prohodil, že hodina malování vám dá zabrat jako šest hodin skládání uhlí. Když se to povede, je to velké vnitřní uspokojení. Proto se to dělá.

     Máte nějaký svůj nemilejší obraz?

     Ne. Často jsem si myslel, že třeba „tento „ obraz je vynikající a nebyl o něj zájem. O jiném obrazu jsem si toho moc nemyslel a byl okamžitě prodaný. Tak to je.

     Během svého života jste se věnoval různým činnostem. Měly něco společného?

To ano. Když chceš být dobrý, musíš být pilný. Cvičit, pracovat, a stále se zlepšovat.

      Chcete něco říci na závěr?

Ano, vracím se na začátek. Moje žena Hanka občas prohlásí, že jsem se choval jako sobec.  Může se to tak brát, ale je to daň ctižádosti být dobrý.Lidé, kteří v nějaké činnosti vynikali, byli tak často posuzováni, ale touha po dokonalosti v tvůrčí činnosti, vyžaduje – dělat a dělat. Já jsem tomu podlehl.

Hanku mám upřímně rád, jsem jí vděčný, že měla se mnou trpělivost a v ničem mi nebránila. Doufám, že byla na mne někdy i pyšná.

Josef Bubeník

  • Úspěšná sobota aerobiku

    Dobrý den, ráda bych Vás informovala o úspěšné sobotě 17.10.2015 pro náš oddíl aerobiku T.J.Sokol Poděbrady. V tento den jsme […]

  • Sponzorské balíčky
  • Provedená údržba v roce 2013

    Revize Revize komínů 2 465 Revize  kotlů 7 163 Revize hasicích přístrojů 2 178 Revize TV nářadí 6 600 Revize  […]

  • ME v Karlových Varech

     Dobrý den, velmi ráda bych se Vám pochlubila úspěchem naší odchovankyně Aničky Vitoušové. Možná si ještě někteří naši fanoušci vzpomenou, […]